Bolest v nás může jít

jenom tam,kam dovolíme,

však láska,ta je bez hranic,

copak o ní my lidé víme.

Tvé oči mají barvu studánky,

když se v ní bouřkový mrak shlíží.

A taky vypadají,jako dvě kaňky,

než piják je vysaje svou tíží.

Tvé oči jsou bobulky borůvčí,

po ránu v rose utržené,

co spolu v tvarohovém koláči

jsou s rozinkami rozhozené.

Kdybych uměla polapit duhu,

udělala bych to...

jen pro Tebe,

abych se s Tebou mohla podělit o její krásu.

Kdybych mohla vzít,

všechny Tvoje nesnáze do rukou,

hodila bych je do moře.

Ve dnech, kdy chceš být sám,

bych postavila horu,

která by byla jen Tvoje.

Místo upřímnosti,

kde by jsi mohl být jen Ty.

Všechny tyto věci jsou pro mě,

ale nemožné!!!

Neumím postavit horu,

ani chytit duhu...

Nech mě ,ale být tím,

čím dovedu být nejlépe,

přítelem,který je vždy tady.