Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

BRDSKÁ VLOČKA

Smečka
 
Bylo nebylo
V dobách, kdy dnešní fotři a maminy přes čtyřicet ba přes padesát byli partou rozjívených kluků a holek kolem dvaceti, tam někdy to vzniklo.
Smečka. Také Brdská Smečka. Někdy, pro speciální situace, Trapsavecko-Brdská Smečka.
Pokud jde o název, s tím začal první myslím Riki. Šlo o to, že bylo potřeba nějak označit partu, která nebyla osadou, přestože se lidi často a plánovitě scházeli na vandrech. Naopak v ní byli členové některých osad, později snad i celé osady. Rikiho napadlo, že je to vlastně jako u vlků, kteří přes léto se toulají sami, v párech nebo menších skupinách, a přes zimu vytvářejí smečku.
Kde všude se Smečka scházela? Kdekoli, ale potlachy a sleziny se pořádaly obvykle na Brdech, nejčastěji na Lucerně. Pamětníci jistě zamáčknou slzu při vzpomínce na obrovský seník, grandnoclehárnu pro třicet, ale v nouzi klidně pro padesát lidí. První vzpomínkové ohně za Houlu se konaly také tam, dnes už spíš na Neskenonu.
 
Urobíme prezenčku
Nikdy nebylo možno přesně stanovit, kolik má Smečka vlastně členů. Záleželo totiž na tom, kdo se vlastně ke Smečce hlásí, a to ještě nijak oficiálně. Nejnižší odhady by se snad pohybovaly kolem 15 lidí, nejvyšší by se určitě nezastavily před číslem 40. Jak kdy, jak kde. Nikdy totiž nedošlo k žádnému písemnému podchycení členské základny, k podpisu byť jen otiskem palce, nic takového.
Pouze v jednom období bylo možno vyjádřit svou příslušnost ke Smečce jinak než tradičním vytím na pozdrav - a to vpíchnutím malého plechového sluníčka do vlajky Smečky. Sluníčka jsem nejprve vyráběla z mosazných koleček, která nám kdosi přinesl. Protože se líbila, zvyk se brzy rozšířil. Zásoba koleček časem došla, ale lidi si poradili. Skoro stejné sluníčko bylo možno vystřihnout z vnitřní zlaté strany tuby od kečupu, pikaa nebo zubní pasty.
Eventuelně z víčka od konzervy. Prostě materiálu bylo dost a špendlík se vždycky našel.
 
Náš prapor, ten je samá díra
Když už mluvím o vlajce, ty byly dvě. První jsem vytvořila já (to se moc neví, tak neodolám, abych se nepochlubila). Na bílé kůži s třásněmi bylo namalováno hořící poleno, ale tak, že plameny dávaly slovo SMEČKA. Vzniklo to jako kompromis - z jedné strany do mě hučel Riki, abych na vlajku dala jen nápis, a z druhé Wabimatto, že vlajka by měla být bez písmen. Vzhledem k tomu, že někteří pravidelní účastníci akcí si ani po letech ještě nevšimli, že je tam něco napsáno, myslím, že se mi to fakt povedlo.
Druhá vlajka byla tzv. brdská vločka na béžovém podkladě. Stojí za zmínku, že se díky materiálu nějaký čas, asi tak dva roky, dala rozvinovat pouze nahřátím nad ohněm. Čímž byla ještě mnohem trampštější než vlajky různých osad. Už nevím, jaký umělý sajrajt v barvách to způsoboval, ale uznejte, jak je působivé, když na akci členové Smečky důstojně odmítnou vztyčit vlajku, dokud nebude hořet oheň! V dnešní době by možná pozorovatelé odhadovali, že s vlajkou nad plameny provozujeme šamanský rituál.
Několik let fungovaly obě vlajky. Prostě se na vandru domluvilo, kdo kam jede příště, a tam, kde se dalo odhadnout více členů, někdo vlajku přivezl. Někdy byly akce dvě, hojně zastoupené, takže se obě vlajky uplatnily. Samozřejmě, při tomto způsobu se pomalu ztrácel přehled, kdo vlajku naposled odvážel, a tak ta první časem zmizela. (Jestli ji někdo máte doma, tak se přiznejte a pošlete mi ji.) Tím také zanikl zvyk vpichování sluníček. Druhá naopak existuje dodneška. Cimbura ji na minulém Trapsavci předal Chúfovi, takže bude, doufám, fungovat dál.*
 
Nám nikdo nevelí
Vzhledem k tomu, že Smečka byla a je volným sdružením, nelze dost dobře jmenovat člověka v čele. Samozřejmě bylo vždy nějaké jádro, čítající několik lidí, kteří byli jaksi ve středu dění, pořádali akce atd. Dlužno podotknout, že tyto osoby nemusely být navzájem přehnaně velkými kamarády. To není chyba, naopak to svědčí o neobvyklé toleranci a demokratických principech Smečky - to vše v dobách hluboké totality!
To se osvědčilo na Kouzelné noci (počátek roku 1978). Tehdy na nás, cca 70 trampů tábořících na sněhu, vtrhl zhruba stejný počet policajtů. Přišli v neděli časně ráno, kdy nás kolem ohně bylo asi osm, a zahájili otázkou: "Kdo vám velí?" Někteří kamarádi nevěřili svým uším, jiní zadržovali smích a já jsem hlasitě a s důrazem řekla: "Nám nikdo nevelí."
Tato věta se pak stala okřídlenou. Kdykoli nás pak někde vyhmátli, což tou dobou bývalo často, a položili zase stejný stupidní dotaz (nejspíš byl součástí instrukcí), zaburácel sbor: "Nám nikdo nevelí!"
Mám-li však někoho jmenovat, bude to za všechny Houla. Ne proto, že už se nemůže bránit! Byl to člověk, který byl nesmírně činorodý, informoval kdekoho o akcích trampských i kulturních, s kdekým byl ve spojení a v neposlední řadě vydával Dým, čtený sice stovkami lidí, ale označovaný jako tiskový orgán Smečky.
Je třeba přiznat, že na určitém rozklížení Smečky, ke kterému časem došlo, měl taky svůj podíl. Najednou se několik přátelských vazeb rozpadlo... Dnes to vidím tak, že nám bylo kolem třiceti, měli jsme na krku rodiny a byli jsme ve věku, kdy člověk přehodnocuje.
Tehdejší události byly jen spouštěčem toho, k čemu nevyhnutelně dochází v každé partě.
Pokud se ale někteří dívali na Houlu tak, že se kvůli němu tehdy Smečka z větší části rozpadla, měli by připustit, že se díky jemu taky znovu spojila. Na jeho smutečním ohni se většina z nás sešla. A scházíme se každoročně doteď. To obyčejně Sam Indián s Vokounem domluví datum a lidi si to řeknou... Oheň nebývá nikterak obřadní, neboť na patos si Smečka příliš nepotrpí. A nejezdí se na něj kvůli nostalgii, ale kvůli kamarádům a srandě.
 
Brdský fanatismus
Nicméně vraťme se do dob největšího rozkvětu Smečky. Teď bych měla říct, kdy to bylo, ale to po mně nechtějte - cca 70. léta, asi s přesahem do 80. V této době se řadilo ke Smečce spousta lidí.
Například na Trapsavci se do ní započítávala vždycky ještě trapsavecká část. Měla na to totiž jakési zvykové právo. V dobách, kdy to všecko vznikalo, se na jednom ohni SBO (Svazu brněnských osad) setkala parta lidí, kteří se nedlouho předtím seznámili na 2. ročníku Trapsavce. Juan tehdy kolem našeho ležení vykolíkoval claim, čímž do té doby imaginární pocit sounáležitosti nabyl zjevné podoby. Protože někteří byli z Brd, idea Smečky se rozšířila a ještě dnes se běžně mluví o Trapsavecko- Brdské Smečce.
Tím nám vzniklo určité dilema - mnozí z Brdské Smečky se vyskytovali na Brdech vzácně a dost možná někteří vůbec. Což není divu, šlo o lidi z celé republiky. Brdští ideologové hloubali, jak věc logicky zdůvodnit a přitom kamarády nezarmoutit. Navíc - jak v trampingu prověřit, kdo na Brdy jezdí a jak často? A i kdyby se absence prokázala, jak vyloučit někoho ze skupiny, kam nevstoupil, nebyl přijat, není nikde zapsán, prostě tam jenom je?
Úporný problém se po několika letech vyřešil sám, jakmile se objevila teorie panbrdismu, později známější pod názvem "brdský fanatismus".
Jak prosté! Netřeba se trápit zjišťováním, kdo kdy byl na Brdech, stačí přijmout jako základní fakt, že Brdy jsou všude. Je to logické: "brdo" ve staročeštině znamená kopec. Vezmeme-li (v souladu s geografy) jako základ hladinu Středozemního moře, pak i pláž na jeho břehu je vlastně kopec, nebo alespoň jeho úpatí. Je tedy zřejmé, že tramp, který se právě nekoupe v moři, je prostě na Brdech, neboť jinde být ani nemůže.
Aby se vyřešily sporné případy, jako např. utonutí ve Středozemním moři, byl ještě pro jistotu přejmenován světový oceán na Litavský, neboť Litavka teče na Brdech (pro přehlednost dále označovaných Centrální Brdy).
 
Otkas Smečki je vJečný
Pro úplnost je ještě zapotřebí zmínit se o brdském slovníku a gramatice. Nelze vypisovat všechna specificky brdská slova jako "hýčmo", "ucheche", "čajda" - slangoví jazykovědci zde mají dosud pole neorané.
Brdský pravopis zasáhl ještě větší část populace a je namnoze dosud užíván i cizinci, jejichž noha na Centrálních Brdech nikdy nestanula. Zatímco snaha psát "fonetycki", čili "piš tagjak slyšíš" se objevila již v předválečném trampingu, brdština se drží zásady "piš jaktěto právje napadlo". Zvláštní pozornost si zaslouží zápis hlásky V. Uveďme příklady: "fčera", "mrkef", "fpořátku", ale také "wopravdu", "Wánoce", "VWilda" - to poslední je trojité V, neboť se jedná o vlastní jméno.
Jak z uvedeného vyplývá, Smečka stále žije a čas od času se schází. Na Houlově ohni, na Fort Sillu, na Trapsavci, na Retro a bůhvíkde jinde. Někdy by člověk řekl, že se i rozrůstá.
Kladete při odchodu z kempu do uklizeného ohniště smrkovou větvičku? Tak, aby jako šipka mířila směrem, kterým odcházíte? A má stejný počet výhonků, jako vás sedělo kolem ohně? Tak vězte, že je to krásný brdský zvyk, který se díky Smečce rozšířil snad do všech trampských končin. Věřím, že nezanikne.
 
Tapi