Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Brdské toulání

Brdské toulání
Píši málo písniček, na rozdíl od plodných autorů tvořících jeden až dva kusy denně; mně tento počet stačí na celý rok. Tedy přesně na kalkulačce spočítáno průměr je 1,807642 písně za rok, v tom přestupném je to ještě o chloupek horší. Ale protože jsem se po většinu života živil jinak a dost poctivě, svojí hlavě nic nevyčítám a jsem spokojen. Další důvod, proč píši tak málo pramení zřejmě z málo vyvinuté schopnosti fabulace, o námět musím zakopnout a nebo jím být udeřen. A to je i případ Brdského toulání.
Bylo to v minulém století, 17. ročník Old Boys Expedition začínal na osadě Komárů ve Šťáhlavicích a my byli odhodláni probít se nekonečnými brdskými hvozdy až do hospody U zrzavého Paviána v Halounech.
Leč jako bludný kámen nám v cestě ležel vojenský prostor a jeho obcházení by nás stálo dost času, navíc i když vojenskej, tak je krásnej. Sebral jsem odvahu a šel jsem za nevyšším pánem vojenských lesů a vymámil na něm bumášku pro průchod prostorem. Nejednalo se o malichernost, ten rok s námi jela nejen doprovodná Avie, ale i džíp kočírovaný Žábou, tento plzeňský trampský exot a šermíř je známý po celé Evropě – několik let hrál v soutěžním seriálu francouzské televize „Pevnost Boyard“.
Hned první večer na hrázi Padrťského rybníka došlo k první srážce, přijel na kontrolu nejvyšší Lesů pán a spouštěl hrůzu, chtěl zlikvidovat oheň a přenést ho o pár desítek metrů pod hráz. Podařilo se ho přemluvit, večeře pro 40 chlapů byla skoro hotová.
Další večer, tentokrát na Jordánu znamenal další střet. Seděli jsem po večeři u ohně kousek od bunkru, klábosilo se a trochu zpívalo. Klid netrval dlouho. Najednou zavrčelo auto, z něho vyskočil nadurděný hajný a co jsem zač a co tu děláme. Volala mu totiž jeho vrchnost, aby nás srovnal, že kousek od našeho ohně u okraje lesa na posedu sedí prominent z nejvyšší prokuratury, který si stěžoval na hulákající partu a že je tudíž na čekané zbytečně.
Ukázal jsem hajnému bumášku podepsanou Lesů pánem a on se kupodivu omluvil, jen připomněl, že ráno musíme včas zmizet kvůli střelbám. Ráno při snídani přijelo zase jiné auto a zase jiný hajný. Divil se, kde se tam bereme a že musíme co nejrychleji zmizet. A tak jsme zabalili a jen jsme ušli 300 metrů do údolí, začalo to na cílovou plochu padat. Dobrovolně jsem přidali do kroku.
Ve středu jsme měli ve Lhotce sraz s Marko Čermákem a šli přes Běštín na Hřebeny, Marko nás chtěl vzít na krásně zašitej kemp na Chumavě.
Než jsem sešli do údolí, postavil se nám do cesty nájemce lesa z Hostomic a proklatě sprostě na nás řval. Pak mobilem zavolal policajty a žádal je, aby přijeli s posilou, že prej jsme nebezpečně vypadající chlapi. Opravdu přijeli dva policejní vozy, osádky naštěstí byly velice slušné a jinými slovy nám naznačily, že ten nájemce se škaredým jménem i vystupováním je vůl a abychom šli o kilometr dál, tam že jeho „panství“ končí. Jenže Marko už nechtěl nic riskovat a tak jsme se přesunuli na osadu Westend v Údolí hadrů a poseděli u ohně na jejich tlachovišti.
Další dny OBE už proběhly normálně, těch pár předchozích malérů inspirovalo vznik písničky, která je věnována Markovi za chvíle protrpěné s OBE.
 
Béďa Šedifka