Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Brdský příběh z nebrdské krajiny

Otálel jsem tři roky, než jsem se odhodlal vypovědět tuhle příhodu. Rovněž jsem váhal, je-li vhodná pro Brdskou vločku. Rozhodl jsem se až letos v lednu, právě v době, kdy mne od našich Hřebenů dělí stosedmdesát kilometrů. Jako obvykle se pokusím váženého čtenáře vpravit do atmosféry a prostředí obšírnějším úvodem:
Do mého světa vedle trampování, muziky a malování odedávna trochu netypicky zapadá i sjezdové lyžování. Poznal jsem však, že činnosti, které si zdánlivě odporují, nejsou u některých jedinců zas až tak neobvyklé. Jako příklad za všechny uvedu alespoň mého přítele – šéfa horské služby a z médií jistě povědomého Rudu Chlada. On – horal celým srdcem i životem, kamarád zavátých a někdy i zrádných Krušných hor, řadu let závodil v trabantu.
Já už drahně let obývám i s rodinou od Vánoc do Velikonoc svoji stařičkou minimaringotku, právě tu, kterou znáte z předválečných filmů pro pamětníky. Ta bývá často nemilosrdně zasypaná vysoko v krušnohorské stráni s téměř leteckým pohledem do hloubky k městu Jáchymov a k horizontu s Doupovskými horami. V noci vstávám přikládat do kamínek, protože vítr skulinami teplo řádně vyhání. No, a ze spacáků, ve kterých jsme tam odchovali od sedmi týdnů života i dvě ratolesti, okénkem vidím na sjezdovky, kde žena Vladěna učí denně lyžování.
A nyní se přibližuji ke svému „brdskému“ příběhu. Do Prahy a na Brdy se dostanu jen tak na otočku, pokud má kapela Paběrky zkoušku nebo hraní, a to tak sotva dvakrát za měsíc. Na El Toru jen zkontroluju pasti, myšoplaš, co myši sežraly a zloději vypáčili. Potom rychle zpět do Krušnejch hlídat malou Rozinku.
K těm cestám používám automobil a silnici mezi Prahou, Chomutovem a Jáchymovem. Tuším, že to bylo na podzim před více než třemi lety a my si to hasili na brigádu při údržbě lyžařských vleků. Asi patnáct kilometrů před Chomutovem míjíme po levoboku solitér kostela a restaurantu Vysočany. Pak se silnice mírně sklání vstříc vzdálenému panoramatu Chomutovska a hřebene Krušných hor. Romantickou duši výhled nepotěší, protože tovární komíny, sloupy a dráty vysokého napětí jsou nepřehlédnutelné.
Rodinka si poručila zastavit na toaletu u nevýrazné polní cesty přicházející zprava. Tam jsem si ze svých přejezdů pamatoval asi padesát metrů od silnice trosku poutače na nějaký zoopark. Já poodběhl dál od silnice, protože mne upoutal březový remízek prorostlý borovicemi. Terén tam byl pěkně členitý, všelijaké výmoly a žleby. Žluté odpolední slunce tomu nečekanému místu dávalo romantický ráz a být tu sám, asi bych se vydal sál na průzkum.
„Kde jsi?“ ozvalo se však od silnice a já se vrátil do reality a vylezl z úvozu vstříc hukotu řítících se aut. Záhadný remízek se od silnice jevil asi o rozloze čtverečního kilometru. Pak následovaly už další moje zimní jízdy mezi Jáchymovem a Prahou a já pokaždé stáčel oči k tomu záhadnému remízku v té podivné banální krajině.
Koncem ledna jsem se vracel od Prahy, Růženku v maringotce hlídala babička. Já měl proto celkem klid, bylo mírně mrazivé slunečné zimní dopoledne a v tom přede mnou ona troska poutače na zoopark. Nebylo co řešit, auto jsem stočil ze silnice, banjo jsem nevezl a tak jsem káru zaparkoval a zanechal opuštěnou celkem v klidu.
Objevitelská touha mne přepadla. Loupl jsem ještě okem k zasmogované kotlině Chomutovska a už sestupoval úvozem pod holými břízami. Čerstvý sníh trochu chroupal pod nohama, ale nebořil jsem se. Slunce oholenými korunami pohodlně pronikalo i na úbočí některých dolíků. Terén byl skutečně členitý, mělká údolíčka se všelijak větvila a v nich bylo překvapivé ticho. Hluk od silnice slyšet nebyl. Zdálo se, že se tu kdysi snad něco těžilo, snad bloky pískovce, kterých jsem zarostlých v křoví rozeznal několik. Já občas v tom bludišti záhadných rokliček přelézal hřebínky, ne vyšší než deset metrů, do dalšího a dalšího dolíku.
V čerstvém panenském sněhu byly moje stopy jediné a já byl nakonec rád, protože jsem se podle nich mohl bez váhání vrátit k autu. Zahlédl jsem, že nad vzdálenější rokličkou se seskupilo víc borovic s pěknými, do zlata sluncem ozářenými kmeny. Tam jsem samozřejmě zamířil, neboť my z brdských lesů máme k jehličnanům citový vztah. Do té borové rokličky jsem sjel málem po zadku a pomyslel si: tady si zlámat hnáty, tak moje kosti najde zbloudilý houbař leda na podzim.
Když jsem se vzpamatoval, koukám: ve sněhu v protisměru šlápoty! Blesklo mi hlavou, že jsem asi udělal bludný kruh, ale to přece nejsou moje otisky, vzorek je jiný a otisk menší!
A taky stopy pobíhajícího psa. Ale co - asi nimrod na obchůzce. Říkal jsem si, že bych se už mohl vrátit - ale ještě projdu tu borovou rokli. Za ohybem jí vévodila křivá, ale mohutná borovice a pod ní něco jako bedna? Ne - sklípek nebo…?
Šlápoty šly od něho. Stojím a čumím jako Foglarův chlapec při objevu chaty v Jezerní kotlině. Pod borovicí to byla taková jako zemljanka – jako bývala stará brdská Bobrovna. Stojím a čumím – před tou chatrčí, nebo jak to nazvat, bylo otisků víc, i těch psích, ale žádné nepřicházely k chatrči. Jen ty jediné od ní v mém protisměru. Když se říká, že vám rozrušením buší srdce až v krku, tak je to přesně pravda. Zírám taky na přístřešek s nařezaným dřevem a na vchod do zemljanky. Byl malý, tak sotva k zalézání po čtyřech a vnitřní prostor byl asi skutečně zahloubený do země v prudkém svahu pod kořeny borovice. Ty byly chytře rozkročeny nad prapodivnou stavbičkou.
„Ahoj“ – špitne mi za zády dívčí hlas. V totálním údivu – jak si pamatuji, jsem odpověděl: „Dobrý den“. Rokličkou přicházelo děvče se psem. Dívka měla kulicha „zmijovku“, bundu i kalhoty „jehličí“ , to co jsme nosili před pětačtyřiceti lety na vojně a lidové milice na přehlídkách. Na stehnech měla kalhoty dost „jeté“ – v tom už proboha naše brdský holky nejezděj… Obličejík nevýrazný. Psa buldoka se slinou u tlamy bez košíku přitáhla něžně k noze. I přes to překvapení se mi vybavilo jedno z mých životních „mouder“: láska ke psům je nedostatek sexu. Svitlo mi, že ta holka tady byla přes noc. „Tys tady spala?“
„No“ – odpověděla prostě a já si připadal jako blbec, kterej nikdy neviděl trampku. „A sama?“ „Tady s čubou.“ Skutečně jsem byl z toho překvapení trochu bez sebe a pod důstojnost brdského veterána se opět zeptal: „A čím tady topíš?“ „Mám tam kamínka a oázku mám zateplenou polystyrenem. Kluci z chalup tady mají o sezóně klubovničku.“
Teprve teď mi oči vystoupaly po kmeni protější břízy k prkénku s nápisem Oáza. Asi poznala, že jsem z toho vykulenej a už sama předběhla moje otázky: „Máme tady na vejšce zkouškový, a tak se tu s čubou učíme, ale jen do neděle.“
Hlavou mi proletělo: propána, ale vždyť je dnes úterý, a zase jsem se trapně zeptal: „A tady trampuješ?“ „Už moc ne, ale jsem ráda venku. Měli jsme kemp s boudou na Brdech…“ Zalapal jsem po dechu… „nad Řevnicema, ale našli jsme tam jehly, tak jsme to zabalili.“ „To jsme se na Brdech možná viděli.“ „Nevím, ale…“ Zalovila v kapse s utrženým knoflíkem a skoro posvátně rozbalovala igelitový pytlík: „Zachránila jsem naši kempovku a podívej.“ Nalistovala stránku a podala mi sešit se zápisem T.O. Paběrky a s mým nakresleným panďulákem s banjem. „No to čumím! Můj panďulák!“ vypadlo ze mne. „Já vím“, užulila se přátelsky.
Pak jsme chvilku poklábosili. Když jsem se obracel k odchodu, sáhla znovu do kapsy s utrženým knoflíkem: „A – neudělal bys mi do týhle kempovky ještě poslední zápis?“
Vracel jsem se po svých stopách do reality a nad poslední rokličkou už zase zněl hukot řítících se aut. A já už tři roky při každém průjezdu touhle silnicí obracím oči za jízdy až nebezpečně tím směrem, kde vzadu nad březový lesík ční koruny borovic. Odhodlání vystoupit a podívat se tam znovu jsem ale nenašel. Nechci zjišťovat, jak to tam vypadá dnes.
Ta holka v ukoptěným milicionářským mundůru se v průběhu těch tří let pro mne málem stala brdskou vílou, a to svoje životní „moudro“ jsem proto pro tenhle případ s omluvou vzal zpět.
 
Marko Čermák