Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Čučkové

Čučkové
 
Podle zvýšenýho bláznění lidí a pak pohledem do kalendáře jsem pochopil, že přicházej Vánoce. Svátky klidu. Nějak tak se říká cíli tohodle zmatkování. Ovšem aby nastal mír, musí logicky předcházet boj. Tentokrát, teda i jako jindy, jde vo shánění celej rok nepotřebnejch věcí, materiálů a jinejch substancí, z kterejch se vytvoří pečivo, omáčky, saláty, řízky a jiné extrakty různých tvarů, vůní, chutí a účinků. Ale lidstvo se potřebuje jednou na čas přežrat, aby mu chutnal vobyčejnej chleba.
A to ještě nemluvim vo shánění dárků. To mě baví nejvíc. Teda ten blázinec je tutovej. Jako by si lidi nemohli dávat dárky po celej rok. Alespoň by ten nápor na kapsu nebyl tak velkej.
Když jsem probral všechny „radostný okamžiky“, který mě čekaj, vzal jsem uzdu a kopnul do vrtule. Dále vod toho dále, ať nezblbnu nenadále.
Prolejzám vopuštěný boudy a campy. Hele, vono pardy taky chytlo to vánoční delirium. Sešel jsem do první vesnice, koupil potravu pro fajfku a felinu a boty budovatelky mě hnaly bílejma průsekama a známým směrem do neznáma.
Když už jsem usoudil, že se blíží tma, spatřil jsem vopuštěný vohniště kousek nad pramenem potoka. Nasekat fůru dřeva sice zabralo chvíli času, ale tmu jsem přivítal už nad ešusem horkýho kafe. Tak takle vypadá ta svatá noc pohledem z druhý strany. Tož tedy naladíme ústní otvor, můj jediný zdroj „hudby“, a to bezhvězdičkovým tuzemákem. A nechť se linou tóny svatou nocí.
Vyzpěvování by vydrželo dlouho, ale k vánocům patří stromek. No jo, ale tady jsou jen vzrostlý borovice. Teda plácat ozdoby do výše vzrostlýho činžáku je kapánek technicky neproveditelný. A hle. Tady je tak sáh vysokej doubek. Proč by neměl bejt svátečnim stromem. Vždyť nikdy neopadá. Listí je na něm i v zimě. A konečně, dub je silnej strom. To smrk jde vyvrátit líp. A jedlí je tak málo. Borovička je lepší v láhvi, a vůbec, jehličí píchá, ale listí za nás dýchá. Teda zahájim revoluci ve vánoční tradici a vozdobím malej dub.
Svůj vejtvor jsem pozdravil opět zpěvem. A jal se vařit nápoj zpustlých námořníků. A k tomu bude nejlepší ta vánočka, kterou mi vnutili doma.
Nalejvám se hezky zhluboka a dlabu plnou hubou. Ať žijou svátky vobžerství. Slyším kroky. Váhavě se votočím, slyším je furt. Zašajnim baterkou, nic. Vono je to divný. Kroky zněj ňák lehce, ale zase jako množstvím. „Trpaslíci“. Ale to bych je snad viděl. Ale co, mě to neživí. A zase zapěju. Pomalu jsem zapomněl na tu záhadu, když znova. Jakoby cosi hrabalo ve sněhu. Ha, hladové ptactvo nebeské. Neseje a přece sklízí. A teď má asi prázdný sýpky. Uchopim zbytky hostiny a tváře se jak Ježišek, hážu je přes rameno. Neodpustil jsem si menší proslov a dím: „Nate pitomci, nažerte se a nepoperte se“. Jakejsi šum za zády. Ještě jsem se napil a povídám, dávaje nádobu za sebe. „Vožerte se blbouni, dyk jsou vánoce“. Sotva jsem zapěl jednu sloku, strnu. Kolem mě se cosi zahemžilo. A to „cosi“ začlo dostávat tvary. Různě tvarovanejch příšerek, poskakujících xichtíků, bambulatejch vobláčků s nožičkama a zvohejbanejch rypáků, placatejch křivotin a vůbec jsem čuměl jak pitomej. „Že bych byl v delíriu? Ale to se prej zjevujou hlodavci albíni.“ Šáhnu po grogu, von je pryč. A ty trpajzlíci hopsaj kolem vohně, jeden skočil do plamenů a hned to hoří líp, cosi mumlaj a tak jim pomalu začínám rozumět.
„Co, co, co, to má znamenat?“ blekotám. „My jsme tě přišly navštívit. „A co jste jako zač?“ ptám se už uklidněn.
„My jsme čučkové.“
Teda, jednou jsem zaslech toto jméno. Ale věřit v existenci jsem nezačal ani po zkušenostech z jiných vandrů.
„Tak se teda posaďte, a mohu se zeptat proč jste čučkové?“
„No, my čučíme ze všech koutů a pozorujem v jinejch podobách trampskej lid.“
„A co ještě děláte?“ „Tak různě. Ukazujem cestu, sušíme dříví, hledáme ztracený věci. A učíme vandráky, že se musí spolehnout jen na svý schopnosti.“ „Jak?“ „Tím, že jim provádíme nepříjemný věci a žertíky. Aby si pomohli sami. Život není peříčko. Jen když už je toho moc, pomáháme.“
 
„A proč vás nikdo neviděl?“ „Ale viděl, jenže jako ptáka, myš, větev. Jen někomu se ukážeme.“
„Jako mě.“ „Jo.“ „A proč mě?“ „Vobětoval si nám.“ „Tak to promiňte, že jsem byl hrubej,“ omlouvám se. „Právě ty slova jsou pro uši čučků. Lichotky nás zaháněj. Ale sprosťárny taky.“
Chopili se mojich lžící a rytmicky s nima mlátili do taktu. A zpívali mi svoje písně. Ale chtěli abych je zapomněl. Jsou to jejich písně.
Pak mi zabavili kotlík. Hromada čučků se rozběhla do tmy a vracela se obtížena různejma plodinama a bůhví čím. Voheň zafajroval, voda v kotli zabublala, všichni se bavili házením svýho nákladu do kotle, extrakt zasyčel, vyvalil se dým, různý vůně mi ucpaly nos, voči mi zaslzely a pak mi ti pitomci to dali vypít. Zatočila se mi hlava, zasvěděly paty, celej jsem se roztřás, mráz mi předusal po zádech, pak mě voči koukly do dálky, vlasy se naježily, celej jsem se nahrbil a vobjevil se neznámej pocit. Pocit touhy táhnout hned teď pryč, zahodit baterku, hodinky, sirky a vůbec všechny krámy civilizace a nevrátit se do práce. Ale teď se mi chtělo strašně spát.
Čučkové stály kolem mě a zase jsem slyšel:
Tak to jsi vychlastal vodvar z bludnýho kořene. To ti ty pitomče pomůže k vandráckýmu štěstí. To je náš dárek k vánocům dacane. Teď klidně spi a pamatuj blboune, že´s skoro jeden z nás.
 
Riki
 
Že nevíte kdo to jsou čučkové?
Tak to je vážně chyba. Tož poslouchejte:
Čučkové jsou takový malý potvory, který pomáhaj Pajdovy v jeho nelehkým úkolu pečovat o naše trampstvo. Rozhodně to ale nejsou žádní svatoušci a ani se to nesnaží nějak předstírat. Vyskytujou se všude tam, kde se vobjevujou vandráci. V lese, na stopu, vobčas se zatoulaj i do vlaků. Vy je ale asi neuvidíte. Většinou se vám ukážou jako ztrouchnivělej pařez, houba, pták nebo nějaký zvíře. Jen málo vandráků mělo možnost je vidět- pokroucený ksichtíky, plamínky, kořínky barvy dohasínajících uhlíků.
Čučkové se jmenujou podle toho, že na vás čučej ze všech možnejch i nemožnejch koutů. Oni jsou totiž děsně zvědaví. Zmínila jsem se vo tom, že vandrákům pomáhaj. Jenže, když se do čehokoli vložej tyhlecti čučkové, tak to není důvod k oslavám. Většinu času trávěj spíš tím, že vám vymejšlej různý pasti a naschvály (už jste určitě dojeli na flek a zjistily, že vám něco chybí, že vám právě ujel vlak co má jet až za deset minut, nebo ste prostály pět hodin na silnici, kde normálně trávíte tak půl hodiny...) Čučkové se totiž snažej o to, abyste se naučili spolíhat jen sami na sebe. Zasáhnou jen ve chvíli, když už je vám fakt nejhůř. Ale ani v tu chvíli moc nejásejte. Oni si to vyberou jinak a jindy. Jo, a taky nemaj rádi uhlazenou mluvu a podlejzavý slovíčka, protože ty nejsou moc upřímný a od srdce.
Doufám, že ste se do nich právě zamilovali. Pokud ne, chyba. Bez nich by bylo v lese nuda.
 
Povídání první, jak čučkové přicházejí na svět
Čučkové přicházejí na svět spolu s prvním sněhem, kterej padá na Brdy. On to totiž ve skutečnosti není sníh, ale takový malý padáčky, na kterejch se čučkové snášejí na zem. No, ale stejně, jako i ostatní tvorové musí nejprve vzniknout. A to se děje tak. Na podzim se vandráci slejzaj u ohňů a vaří si kafe, čaj nebo grog, protože je jim zima. A jak je jim zima a zebou je prsty, tak je vo sebe třou, čímž vzniká fluidné mlno (elektřina po středověcku). A tohlecto fluidné mlno z vandráckejch dlaní, spolu s párou čaje, grogu a kouřovým dýmem stoupá k nebi, kde se tvořej vobrovský šedý mraky, ze kterejch pak spadne první sníh. Čučkové celou zimu spí, aby se na jaře, až začne první tání, rozběhli do všech koutů.
Čučkové tenhle sníh potřebujou, protože by jinak zmrzli. Jenže přišly zimy, kdy bylo sněhu málo nebo vůbec. On sice napadl první sníh, ale ten hned roztál. Jenže, to by nebyly Brdy, aby se nenašla nějaká pomoc. Takže tihle čučkové propadali střechou do jednoho velkýho seníku, kterej se jmenoval Lucerna. A v něm byla spousta sena ve kterým čučkové strávili zimu. Jídla měli dost, v jednom rohu bylo místo, kam vandráci schovávali věci, který se tam našli, konzervy a podobný věci, aby je sebou nemuseli pokaždý tahat. A z toho čučkové žili až do jara. No a pak vyrazili do brdskejch lesů (a založili smečku).
 
Waki
 
Ilustrace k textu

Ilustrace k textu