Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Kemp mrtvého muže

Kemp mrtvého muže
 
Jezdívali jsme na Novou Dakotu asi půl roku, když jsme jednoho dne zjistili, že nejsme v našem údolí sami. Velmi nás to vzrušilo a nemile překvapilo. Cizí ohniště jsme nalezli v bezprostřední blízkosti našeho kempu, na potůčku asi deset metrů od místa, kam se chodíme mýt. Bylo nám hned jasné, že jsme tady objeveni a že ani tady, daleko od všech dopravních spojů, uprostřed hlubokých lesů, nemáme to, co zde hledáme – samotu, klid, pocity kanadských traperů v pustých krajích. Bylo nám jako Indiánům, které nutí civilizace ustupovat dál na západ.
Najednou nám hlavou prolétl den, kdy jsme poprvé v tato místa vkročili. Byl konec Indiánského léta – čas chladných rán, ale ještě teplých dnů, barev listí a kvetoucích ocúnů, ten čas, který nutí člověka k melancholii. Zašli jsme sem na své jedné toulce a okouzleni opuštěností a krásou tohoto kraje, prohlásili jsme jej za „Zemi krásnou, zemi milovanou, zemi svou, zemi jedinou.“ A pak už jsme sem začínali pravidelně jezdit. Postavili jsme si s velkou obezřetností chýši na zimu, ohniště, vyřezali si totem, a tak vznikla Nová Dakota. Byl to už druhý camp. Z toho prvního jsme museli pryč. A co bude teď? Začali jsme prohlížet cizí tábořiště. Leželo přímo u potoka, nerovný plácek byl na místě, kde asi stává stan, pečlivě vyrovnán zeminou a lesní hrabankou, ohniště bylo veliké s vysokými okraji, kolem sedm křesel z kamenů. Na kmeni stromu, který stál nejblíže k ohništi, visel kostěný oltář. Všude bylo čisto, cestičky pečlivě upraveny jako na zahrádce. Z toho jsme usoudili, že jde patrně o skupinu starších trampů. Ostatně typ ohniště nám byl povědomý, ale nevěděli jsme odkud. Rozhodli jsme se, že se s cizinci musíme seznámit, abychom věděli, o koho opravdu jde.
Zpočátku jsme nechávali setkání náhodě. Uplynulo však několik měsíců a cizince jsme stále neznali. Podle neustálého sledování campu jsme zjistili, zajímavou skutečnost; neznámí se nám vědomě vyhýbali. Když jsme byli na campu my, jejich camp byl opuštěn, když jsme z různých důvodů vynechali nebo jeli na výpravu někam jinam, někdo tam tábořil. To bylo víc než podivné, řekl bych tajemné. Jak neznámí mohli vědět, jestli přijdeme?! Náhodu jsme vylučovali, protože i další měsíce byla situace stejná. Uvažovali jsme. Buď nás někdo na Dakotě sleduje, nebo jim někdo poskytuje o nás informace. Měsíců přibývalo, záhada zůstávala. Bavilo nás to, ale zároveň i tísnilo. Pro nás to byl vždy mrtvý camp. Byli jsme rádi, že naše údolí je stále onou malou oázou ticha, pohody, štěstí. Neznámí trampové jako by tu nebyli. Jen plnící se ohniště bylo nesmlouvavým dokladem jejich návštěv. Nic však netrvá věčně; i tady přišlo neočekávané rozuzlení. Začali jsme být opatrní a dohodli jsme se, že na výpravě vůbec nebudeme mluvit o tom, zda sem příště přijedeme, ale že tu musí každou neděli někdo být.
Jednou jsme přicházeli mlhavým podzimním lesem vzhůru k Nové Dakotě, jako obvykle bez baterky. Tápali jsme sice pomalu, ale zvyklá noha se již sama dovedla držet cesty. Najednou mezi stromy probleskl oheň. Ano, někdo je na campu mrtvých, protože odtud oheň na Dakotě ještě nemůžeme vidět. Srdce se nám sevřelo vzrušením. Zastavili jsme se jako na povel. „Přiblížíme se k ohništi,“ řekl někdo z nás tiše. Metr po metru jsme se kradli k táboru. Konečně jsme byli na kraji údolíčka, přímo nad cizinci. Užasli jsme. Čekali jsme několik mužů a zde seděl jeden starší a právě něco jedl. „Chceš taky?“ Ozvalo se ze tmy. Zkoprněli jsme. „Přece nás slyše!“ Již jsme chtěli vystoupit ze tmy, když tu dotyčný pronesl: „Když nechceš, tak to dej Unkasovi, ten má škvarky rád.“ Překvapením jsme pohlédli na sebe; on se baví sám se sebou. Asi blázen, napadlo nás. Přihlíželi jsme však dále. Tak hoši dělejte a začnem – řekl opět neznámý. Vstal a přiložil do ohně. Potom rozbalil kytaru, přitáhl struny, povstal a začal hrát nějakou krásnou píseň. Hrál bezvadně. Tak jsme tam leželi asi půl hodiny a on hrál jednu píseň za druhou, většinou smutné. Sem tam se ohlédl směrem k některému kamennému křeslu a prohodil: „Tak jakou si dáš, Ferry, tu svou?“ „Tobě Faki zahraju Sosnu.“ – Připadali jsme si jako Alenka v říši divů, ale nebylo to ještě vše, to přišlo až později. Teď jsme usoudili, že by bylo hloupé a snad i netaktní překvapit jej v této chvíli.
Odplížili jsme se proto na Dakotu, abychom si udělali večeři. Potom jsme se opět vrátili do údolí. Ve vhodné chvíli, kdy neznámý nehrál, tiše seděl a hleděl do ohně, jsme se vynořili zčista jasna před ním. Byl překvapen. Měl jistě i strach, protože nás bylo pět a nevěděl, co jsme zač. Řekl jsem, abych ho uklidnil: „My jsme z Dakoty“ - a mávl rukou ve směru campu. „Chtěli bychom se s vámi seznámit.“ a už jsme mu podávali ruce. Rozhovor se začal zvolna rozvíjet. „Máte to tam hezké, jen co je pravda“ – začal. „Přimluvil jsem se za vás u lesníka, protože vás považuji za slušné lidi. „Děkujeme“ – ozval se někdo z nás. Ticho. „Tak nestůjte a posaďte se,“ řekl konečně. Zřejmě nabyl životní jistoty. Sedli jsme si, abychom mu lépe viděli do tváře. V záři ohně vypadala jeho tvář inteligentně, takže se nám také ulevilo a se zájmem jsme vyzvídali. Přímo jsme se ptát nemohli, ale debata se dala šikovně usměrňovat, což se nám v jeho případě dařilo velmi a velmi těžko. Ten chlapík byl přeze všechno nedůvěřivý. Tak jsme mu začali povídat o nás, ale hlavně zpívali a hřáli, abychom mu ukázali, že také něco umíme. Jeho ostych přece jen postupně opadával. Najednou nám položil přímou otázku: „Jezdí s vámi také Pinďa?“ „Jaký Pinďa? My žádného neznáme.“ „Počkejte, taky mu kluci říkali Vlk samotář.“ „Jo, ten s námi jezdil, ale pak jsme ho vyloučili,“ zahučeli jsme neochotně téměř všichni najednou. „To už je asi rok,“ dodal jsem. „Na Starou Dakotu ještě jezdil, ale sem už ne.“ Bylo vidět, že se mu značně ulevilo. „A nebalamutíte mě, hoši?“ řekl pochybovačně. „Proč?“ Podivil se Orko. Nastalo mlčení. Jen oheň praskal začali jsme mu vyprávět, jak jsme byli rádi, že jsme se Vlka zbavili, protože od nás odtrhl dva dobré kluky. Neznámému to dodalo odvahy a jazyk se mu rozvázal, protože zjistil, že máme podobné zkušenosti jako on. Začal nám vyprávět o tom, jak před léty jezdíval s partou starých traperů, kteří si říkali Brdští supové. Vlk tenkrát dokázal rozbít jejich partu jenom proto, že jej nechtěli přijmout mezi sebe. A teď je již několik let pronásleduje po Brdech, ničí jim tábořiště, a kdekoho proti nim štve a rozšiřuje o nich nepěkné zprávy. A starý tramp se rozpovídal. V té chvíli jsme mu byli společníky i zpovědníky zároveň. Nalezl důvěru a bylo to úžasné. Z jeho řečí ožíval před námi jeho starý svět lesů a divadel, vraceli jsme se s ním do krásných zážitků jeho mládí. Jeho velkou zálibou bylo divadlo a dokonce nám zahrál některé pasáže z Jiráskovy Lucerny, z Césara i z Cyrana de Bergerac. Dodnes jsem takové divadlo neviděl. Snad proto, že to bylo právě tady. Navěsil na sebe různé kapradiny, sedl si na kámen u potoka, jako z udělání i ten měsíc si dal říct a ozářil svým bledým světlem okolní les, no zkrátka úžasné. Mezi jednotlivými výstupy jsme s ním popíjeli různé záhadné nápoje, které vyráběl z kořínků a rostlin, které měl poschovávané ve skrýších po celím campu. Naše velkolepá zábava skončila k ránu.
 
Hiawatha