Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Odkud až kam

Odkud až kam?
Řekne-li tramp: „Jedu na Brdy“, vem na to jed, že se zanoří do lesů ohraničených na severozápadě brdskou lokálkou a na západě příbramskou tratí, z jižní a východní strany obklopených obcemi Hluboš, Rosovice, Dobříš, Malá Hraštice a Mníšek pod brdy. Případně se nezanoří do lesů, ale do některé z tamějších hospod. Těm lesům se také říká Malé Brdy, Přední Brdy nebo jen Hřebeny. Pokud někdo řekne, že jede na Zadní Brdy, Velké, Vojenské nebo dokonce Centrální Brdy, míří přesně tam, kam by civil neměl vůbec vkročit. Tím víc ho samozřejmě nejvyšší část brdského horstva vábí. Na rozhraní obou brdských pásem, tak trochu stranou, leží kopec Ostrý s vesnicí Felbabkou. Teoreticky už náleží k Zadním Brdům. Mně se ale vždycky zdálo, že nepatří ani k jedněm, ani k druhým Brdům, že je jakýmsi malým samostatným územím. Asi proto, že tam okraj lesa nezdobí cedule s varovným nápisem.
Odkud až kam se vlastně táhne ten náš nejhezčí světadíl? Brdská smečka si odpověděla po svém: Brdy jsou všude. Známe ovšem i drsné trapery, kterým se celé jejich Brdy vejdou do trojúhelníku Voznice, Kytín, Knížecí studánky. V minulém čísle Vločky zpovídala Waki uznávaného znalce Brd Jana Čáku. Musil odpovědět na záludnou otázku. Která část Brd mu přirostla k srdci nejvíc? Jeho odpověď mě potěšila, nebál se přiznat, že má rád i Cukrák, Třemšín a rokycanský Žďár. Snad tedy neuškodí věnovat těmto okrajovým, méně procouraným zákoutím pár řádků.
Brdský hřeben nekončí někde nad Řevnicemi, táhne se dál a dál až ke Zbraslavi, která je dnes součástí Velké Prahy. Údolí sevřená prudkými stráněmi, strmě spadající ke skoro souvislé řadě chat a vil mezi Řevnicemi, Dobřichovicemi, Mokropsy a Kazínem, jsou vesměs drsně romantická a překvapivě opuštěná. Aspoň trochu rovných míst k utáboření je poskrovnu. Přesto se sem tam najde chyška nebo spíš její torzo, skautské ohniště, dokonce i zvetšelý totem...
Zadní Brdy se od jižní hranice vojenského újezdu táhnou k bájnému vrchu Třemšínu s jeho lesní kaplí, ke kamenitým srázům, k Fajmanově skále a ještě dál k jihu údolím Smoliveckého potoka. Hejkalové tu tábořili dřív, než se ze zkušených trampů stali Greenhorny. Ráda sem zajížděla i osada Stříbrný vánek savany z Kamýka nad Vltavou, přestože majestátní třemšínské lesy naštěstí nemají s vyprahlou savanou mnoho společného. Najdou se i trampové, kteří se čas od času odváží opustit husté hvozdy a riskují pochod otevřenější krajinou, kde se lesy střídají s loukami a kamenitými poli. Tyto spřízněné duše snad potěší zvlněné podhůří Jižních Brd, zvolna klesající k řece Úslavě...
Mám dojem, že do lesů mezi Cheznovicemi a Rokycany se moc nejezdí. Ukrývá se v nich překvapivě skalnatý hřbet Žďáru, který skýtá výhled na samé lesy a zas jen lesy s jednou vesnicí uprostřed. V té je prý dokonce hospoda, nebo aspoň dřív byla. Kdysi jsme si slíbili, že se tam co nejdřív podíváme. Jenže na tenhle výlet, naplánovaný před dvaceti lety, jsme se ještě nestačili vypravit...
Musím se přiznat, že dokud jsem si nepřečetl rozhovor s Janem Čákou, nepovažoval jsem výše uvedené kopce mezi Strašicemi a Holoubkovem za součást brdského teritoria. Zato jsem si k němu svévolně přičlenil kus lesa mezi rybníkem Strží a Hadí řekou Kocábou, kde měla pod modřínem svůj generální camp osada Třináctka. Na soutoku Dobříšského potoka s Kocábou tam doufám dodnes stojí srub, kde jsme se kdysi sešli s Brocheskou, ženou jednoho z legendárních Brdských Supů. Nedaleko odtud poskytovalo opuštěné stavení útulek mladým skautíkům, vybaveným jen chatrnou dekou. To ale zmizelo už někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Nejspíš bylo pozůstatkem Čtvrtého hamru, podle kterého je toto místo nazýváno v mapách. A ještě snad stojí za zmínku, že u potůčku, stékajícího sem s kopců provrtanými šachtami zlatých dolů, jsme někdy před patnácti lety našli pečlivě vydlážděné schůdky a jiné pozůstatky velmi malého, ale dobře vybaveného campu. Takhle si zařizoval svá tábořiště legendární Mrtvý muž zvaný také Oumar. Ten o kterém psal v minulé Vločce Medvěd, alias Hiawatha. Možná tedy až sem vyštvali brdského samotáře jeho údajní pronásledovatelé.
Šéf Brdské sekce našeho volného trampského seskupení by s rozšířením posvátného území až ke Kocábě sotva souhlasil. Se zarputilým marshalem bych se vůbec neodvážil diskutovat. A sekretář Brdské sekce by nejspíš jen pokrčil rameny a poznamenal, že řešení tak významného problému nespadá do jeho kompetence. Někdy si ale dodám odvahy a zeptám se, jestli bych dostal brdský zápočet za přespání v lesích mezi Hluboší a Příbramí. Jednou jsme tudy projeli, když jsme v sedle svých věrných velocipedů mířili z Bratkovic někam na horní Kocábu. A zdálo se nám, že přespat by se dalo...
Odkud tedy až kam? Musíme se smířit s tím, že každá osada a snad i každý jednotlivý tramp má svou vlastní představu o tom, kde začínají a kde končí Brdy, odkud až kam se rozkládá staré území trampských snů, pravlast lesních tuláků a romantiků. Sténající pod náporem civilizace, ale stále ještě lákající do své hloubi další a další skauty, trampy a woodcraftery, drsné dobrodruhy i zamyšlené snílky...
 
Fredy

 
Ilustrace k textu