Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Čaj s příchutí jehličí - ti dva

 

 

Nikdy jsem v Záblatí nebyl.A také bych sem byl těžko přijel,nebýt Jackova pozvání.Jeho chata stála v osadě Údolí usměvavých asi hodinu cestu od vesnice a Jack mi tenkrát řekl,že je tam každou sobotu a neděli.

Tenhle víkend nám nic jiného nevyšlo.Proto si Zdena vzpomněla,že jsme kdysi o Jackově pozvání mluvili,tak jsme se nakonec dostali do motoráku a s ním do Záblatí,odkud prý vedla do Údolí usměvavých značkovaná cesta rovnou za nosem.

Na okraji vesnice stála hospoda,přesně tak,jak mi to na jaře líčil Jack.Neměli jsme dost cigaret a cesta vlakem nám vysušila hrdla.Proto jsme nakonec udělali zastávku,přestože už táhlo na devátou.

"Jdi ,napřed,"řekla Zdena v klenutém průjezdě.

"Skočím si ještě támhle-určitě to bude právě tam."

A pohodila hlavou dozadu,kde se temněl vchod do dvora.

Protlačil jsem se rozjařenou společností k výčepnímu pultu.Hostinský položil dva balíčky startek na chromovanou desku s třemi kohouty,aniž přerušil koloběh sklenic pod jedním z nich.

"A dvě piva",řekl jsem.

Kývl."Jste tady poprvé,co?"

Neurčitě jsem přitakal.

"Nejdete do Údolí usměvavých?"nedal se odradit hostinský.

"Jo" řekl jsem "pozval mě jeden  známej---Je tam každou neděli,povídal."

"To vám zapomně říct,že mimo jediný,"zabručel a přisunul mi po mokrém zinku dva půllitry."Máte smůlu,že je to zrovna tahleta."

"Jak to?"

"Třetí sobotu a neděli tenhle měsíc tam nikdy není ani noha.Smůla,co?Ale můžete se vyspat tady,jestli chcete..."

Pobral neuvěřitelné množství sklenic a rozběhl se mezi stoly,kde z mraků štiplavého kouře natahovaly nedočkavé ruce.Kde je, sakra, ta Zdena?

"Tak kampak,kamaráde?"zeptal se holohlavý děda a strčil mi pod nos viržinko,jehož slámku žvýkal prořídlými zuby.

"Já bych ti řekl o pěkném místečku.Je to tadyhle kousek-".

Podle jeho gesta to bylo docela na opačné straně než Údolí usměvavých.Zavrtěl jsem hlavou,spíš proto,abych rozehnal čpavý dým viržinka,ale děda si to vyložil po svém.

"Hochu,nikam jinam dneska nechoď.Ty to tady neznáš,co?

Nikdy jsem tě tady neviděl.A oni-,"mávl rukou směrem do lokálu,"oni by ti to neřekli.Taky je neviděli...Ale já jo.Chodějí tam vždycky tuhle sobotu.Jsou dva.A ti dva,rozumíš,ti dva-."

"Dobrý táto"řekl jsem."Když tam chodí ti dva,co bych tam nešel taky.Mám kamaráda v Údolí usměvavých..."

Podíval se na mě uslzenýma očima."No právě,"řekl."Ti dva přece...Já je tenkrát potkal!A od tý doby-"

Hostinský se vrátil."Ještě jednu?"zeptal se dědy.

Všiml jsem si,že na mě mrká.Bodejť,děda měl dost.Kdoví,co mu straší v hlavě,řekl jsem si.A vtom jsem ve dveřích zahlédl Zdenu.

 Hledala mě akrásně přitom mžourala do světla zakouřených žlutavých žárovek.Má moc krásné oči.Pod brýlemi by se to možná ztratilo.Protlačil jsem se mezi stoly a postavil sklenice na odkládací stolek poblíž dveří.

"Upadla mi na dvoře peněženka ,"řekla Zdena,krčíc nos."Je tam tma jako v ranci.."Popadla sklenici a vytáhla jí naráz půlku  jako starý pivař.Dělala to vždycky,ačkoliv potom nechala zbytek na stole.Ale malým pivem se ponižovat nedala.Napil jsem se také a jak jsem zvedl hlavu,spatřil jsem na stěně Jackovu tvář.

Byla to skupinová fotografie asi dvacíti rozchechtaných lidí.Všichni byli oblečeni do oděvů trampského dávnověku-stejně,jako Jack,když jsme se na jaře setkali.Byla to osada skalních trampů,kteří ještě nosili kanady,kostkované košile a klobouky..Toho jsem si vlastně všiml nejdřív onoho dubnového odpoledne na Kiliánce,a proto jsem se asi dal s Jackem do řeči.Jeho názory na trampování byly stejně staré jako jeho modní styl,z jeho řečí čpěla stará kůže a vyčichlý tabák stejně jako z jeho kapes.Přesto jsme si rozuměli a nakonec z toho bylo pozvání do chaty.Snad k tomu přispělo i to,že byl Jack na tom jarním potlachu sám-právě tak jako já.Se Zdenou jsem se poznal o týden později.

"To jsou oni,"ukázal jsem na fotografii.  

"Ten vpravo v tom širokém stetsonu je Jack."

Zdena zvedla krátkozraké oči k obrázku  ,zarámovaném do březových větví.Vzal jsem sklenice a chtěl je odnést k pultu.Jak jsem se obrátil,vrazil jsem do dědy s viržínkem.

"Ty...Proč jsi neřek--"

"Ten Jack je fakt k pomilování,"řekla Zdena.

Pivo vyšplíchlo a pokropilo nohavice hostů u nejbližších stolů.Než jsem si stačil uvědomit,co se děje,dopadlo dědovo tělo s žuchnutím na politou podlahu.

Změť hlasů a šoupání odsouvaných židlí přerušil hlas hostinského.

"Zavolejte někdo doktora Zajíčka,ještě bude vzhůru..On ví,co s tím,už ho z toho párkrát dostal..."

Couvnul jsem,abych Zdeně zakryl pohled na dědovy v sloup obrácené oči a ústa plná pěny:kdosi mě odstrčil a vyběhl ze dveří.Sebral jsem oba batohy a vytlačil Zdenu do průjezdu,zatímco za námi rostl zmatek.

"Nezaplatil jsi pivo,"řekla.

"Ale jo,předem,"odpověděl jsem.

"Epilepsie,"na to Zdena."Nemusel jsi mě tak útlocitně odvádět,jsem na to zvyklá,spíš než ty.vlastně jsem tam měla zůstat,víš."

"Ten doktor Zajíček-"

"Hm",udělala.Byla posledním rokem na zdravotce."Stejně bys mu nepomohla,"řekl jsem a zapálil si cigaretu ze zbytku vytřepané krabičky.

Bylo něco po půl desáté.Cesta vedla mezi strništi,chvílemi v úvozu,občas přes kopečky,z jejichž plochých vrcholků se všechno zdálo stříbrné.Naše kroky vydávaly pravidelný zvuk,chvíli šramotivý,chvíli tlumený,jak pod našima nohama střídal písek s kratičkou udusanou trávou.

Zdena šla přede mnou:díval jsem se na ni a počítal kyvadlový rytmus jejich lýtek.     pokr.příště.