Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Dlouhá cesta pod zemí

 

"Nesmysl,nemůžeš projít!" tvrdil Fred do očí malému tmavovlasému chlapci v kostkované košili.

"A já ti říkám,že projdu."

"Kecáš,taková štola neexistuje."

"Ale existuje",odporoval chlapec "vsaď se!"

"To víš,že se vsadím,o co?"

"Třeba o flašku rumu,že tady vlezu do štoly a vyjdu až na Velký Americe:"

"Beru!"

Tento rozhovor se odehrál v lomu Na supárně,nedaleko Malé Ameriky.Oba aktéři seděli v kamenných křeslech u vyhaslého ohniště a okolo postávalo či posedávalo dalších pět trempů.

Na dně lomu panoval příjemný chládek,ale žhavé paprsky letního slunce se už začaly plížit po skalní stěně dolů.

Když si plácli na utvrzení sázky,Fred se rozvalil v křesle a spokojeně se usmíval.Vyhrál flašku rumu takhle jednoduše.Jezdil na Ameriku už rok a prolezl tu kdejakou díru.Ale štola spojující Velkou Ameriku se systémem Malé?Nesmysl!

Miky,sedící naproti němu,si myslel něco jiného.Když minulou sobotu odcházeli s jedním kamarádem z Velké,viděli dole u jezera malou postavičku v dlouhém plášti.Oni šli na vlak do Srbska.Okolo vápenky,dvou lomů proměněných na smetiště a po poli do lesa u Malé Ameriky.Chvilku postáli nad lomem,který svítil v záři zapadajícího slunce a vyrazili dál než se úplně setmí.Když míjeli Supárnu,pohlédli letmo dolů.Ze štoly na dně právě vylézal chlápek v dlouhém plášti.A po povrchu jít nemohl,to by ho viděli.Miky se včera vydal na Ameriku dřív než ostatní.Té chvilky využil na průzkum štol tady v okolí.A v jednom závalu našel zamaskovaný průchod!Bylo mu jasné,že cesta na Velkou musí vést tudy.

Pomalu se zvedl z kamenného křesla a z torny vylovil starou hornickou karbidku.Nalil do ní vodu a rozhlédl se po ostatních.

"Tak já jdu ,za dvě hodiny mě můžete čekat na Velký."

Jeho sebevědomé chování na ně trochu zapůsobilo.Dvěma prsty otočil regulátorem karbidky.Za chvíli se ozvalo syčení unikajícího plynu.Rozškrtnul zápalku  a přiblížil ji k trysce.Se slabým pufnutím se nad tryskou rozzářil oslnivě bílý plamen.

Šest trempů šlapalo v řadě za sebou po polní pěšině směrem k vápence.Slunce pražilo jako v colorádských pouštích.Pot jim stékal do očí a těžké vojenské boty vyhazovaly obláčky prachu.Fred zvedl ruku.Všichni se zastavili.Čekala je nejobtížnější část cesty.Nepozorovaně projít vápenkou.Ač byla sobota,bylo tu živo.Širokou silnicí se řítily v oblacích prachu obrovské náklaďáky,plné nalámaného kamení.Nedaleko pískala lokomotiva,posunující několik prázdných vagonů.Občas se objevil člověk v montérkách a zase zmizel ve vchodu nějaké haly.

Trempové se přiblížili až k silnici a ukryli se za trafostanicí.Počkali na okamžik,kdy se provoz trochu zmírnil a přeběhli na druhou stranu,do stínu lesa.Nikdo si jich nevšiml.

Teď už zbývalo jen vyjít na kopec a budou stát nad Velkou Amerikou.

Miky už prolezl dvěma závaly a průlezy za sebou pečlivě zamaskoval.V téhle štole určitě ještě nikdo z jeho kamarádů nebyl.Karbidka osvětlovala práchnivějící dřevěnou výztuž,která byla místy už zřícená a v beztvaré změti trámů se skoro ztrácely rezavé kolejnice.Náhla se štola rozšířila.Uprostřed se černal čtvercový otvor šachty.Naklonil se nad ní.Nedosvítil na dno,ale všiml si,že podél stěny vede dolů zprohýbaný a rezavý  žebřík.Opatrně si na něj stoupl.Trochu zavrzal,ale držel.Miky začal pomalu sestupovat.Když se jeho nohy dotkly země,odhadl,že je asi dvacet metrů hluboko.Ocitl se větší podzemní prostoře.Ve dvou řadách tu stály za sebou důlní vozíky,některé plné narubaného vápence.Nad hlavou se mu křižovaly potrhané dráty,tu a tam smutně visící z izolátorů.

Vedla odtud jen jedna chodba.Dolehla na něj tíseň,když kráčel podél němých světků dávné lidské činnosti.Chvějivý plamen lampy osvětloval stále nové a nové předměty.Tu se povalovala stará hornická přilba,tam zase kladivo,jakoba právě někomu vypadlo z ruky.Ve výklenku ležela kožená aktovka,celá zkroucená vlhkostí a plísní.A pak už jen dlouhá a prázdná štola.Jen koleje se táhly dodaleka.Zvuk Mikyho kroků se dutě rozléhal ve tmě.Štola začala mírně klesat.Bylo tu stále větší vlhko,občas se mezi pražci zaleskla voda.

Miky náhle strnul,jako zasažen bleskem.Leknutím se mu málem zastavilo srdce.V dáli za nímse ozvalo zadunění!Potom několik úderů kovu na kov,skřípot a pak už jen pravidelný dunivý rachot,který stále zesiloval.Po kolejích se blížil důlní vozík.Vyděšeně se přitiskl ke stěně a prsta křečovitě  sevřel karbidku.Ožili snad duchové dávných horníků?Vždyť ve štole za ním nemohla být živá bytost.Vytřeštěnýma očima hleděl do tmy.Ohlušující rachot naplnil celou štolu.Vozík se doslova vřítil do kruhu světla.Zaduněla kola na rezavých kolejnicích,průvan málem zhasil karbidku a vozík zase zmizel ve tmě.Jeho rachot slábl a slábl,až dozněl kdesi daleko.Nastalo ticho.

Miky si setřel pot z čela a trochu se uklidnil.Ten vozík se asi uvolnil sám.Ale zrovna teď?A po tolika letech?Opatrně vykročil na další cestu.Ušel asi kilometr prázdnou štolou,když na vozík narazil znovu.Černal se na kolejích uprostřed štoly,jakoby tam stál odedávna.Miky trochu pootočil regulátorem lampy,aby její plamen trochu zjasněl a posvítil si do vozíku.Příšerně se lekl a odskočil jako opařený.Do očí se mu dívala lidská lebka.Patřila kostlivci,oblečenému do zetlelých hadrů,který ležel skrčený na dně vozíku.Miky vyděšeně obešel vozík a rozhlédl se.Teď poznal co je skutečný strach.Spěšně se dal do další chůze,už aby byl venku.Stále se ohlížel po vozíku,i když ten už dávno zmizel ve tmě.Tak se stalo,že skoro zakopl o další mrtvolu,ležící u stěny štoly.Mrtvý měl na sobě úplně nový maskáč a na nohou kanady.Daly se jasně rozeznat rysy jeho tváře,zkřivené bolestí.Musel zemřít teprve nedávno.Miky měl pocit,že zešílí.K dovršení všeho se za ním ozvaly kroky.Polomrtvý strachy se prudce obrátil.Ve tmě za kruhem světla se znovu ozval rachot vozíku.Mrtvý se blížil k němu!To už bylo na Mikyho moc.Z úst se mu vydral přerývaný výkřik.Vrhl se na bezhlavý útěk do štoly.Běžel,zakopával,padal a zase se zvedal.Přelézal hromady suti,které se znenadání objevily v cestě,až ho zastavil zával.Ani nevěděl,jak ho přelezl.Musel se plížit těsnou,zabahněnou chodbičkou mezi obrovskými balvany.Nestačil si všimnout,že se regulátor z karbidky odšrouboval a odpadnul.Voda vystříkla proudem na zlomky karbidu.Miky se svalil na opačné straně závalu,vstal a znovu se dal do běhu.Za zatáčkou před sebou spatřil záblesk denního světla.Konečně východ!Ale už k němu nikdy nedoběhl.Plamen karbidky zlověstně zahučel a začal se vzdalovat od trysky.Obrovskému množství plynu už karbidka nestačila.Okolo gumového těsnění prošlehl vějíř drobných plamínků.Potom tlaková nádoba s ohlušující detonací explodovala.

Našli ho až druhý den.Ležel na zádech,ve ztuhlé ruce držadlo lampy.Vlasy měl šedivé a v prázdných očích hrůzu a smrt.