Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Pověst o Hagenovi

 

 

Nad rozstřílenou střechou Karlštejna vlála československá vlajka.Třepetala se v záři květnového slunce roku pětačtyřicet.

Z nedalekého kopceji zachmuřeně pozorovali tři zarostlí muži v potrhaných uniformách wermachtu.Po nočním boji s partyzány se ztratili své jednotcea do rána se skrývali v hustém lese.Dnes se chtěli připojit k německé posádce hradu.Ale vlajka na věži zmařila jejich naděje.Zůstali samibez velitele,bez zásob v cizí zemi,nepřátelské zemi.Zbyla jim jen jediná cesta-směrem na západ.Nedaleko hradu,v zalesněné oblasti vápencových skal a roklí,protkané spoustou těžních jam,narazili na početnou skupinu partyzánů.V krátké přestřelce jeden z Němcú padl a druzí dva museli pod palbou ustoupit až k okraji hlubokého lomu.Ve skalní stěně pod nimi se černalo několik otvorů do podzemních chodeb.Poslední možnost úkrytu.Domluvili se pohledem a začali sestupovat po téměř kolmé stěně k otvoru nejbližší štoly.V těžkých okovaných botách se lezlo špatně.Odhazovali tedy silné maskovací pláště a vystřílené samopaly.Po chvíli se nad okrajem lomu objevilo několik partyzánů.Zahlédli sice dva stíny mizící ve štole,ale dlouhá dávka ze samopalu zasáhla už jen mlčenlivé kameny.Po dvou hodinách ve štole už toho měli oba Němci dost.Klopýtání ve tmě,narážení do dřevěných opěr a brodění blátem.Vyškrtali už téměř všechny sirky a východ nikde.Přece jdou po kolejích a ty vozíky ,které tu a tam postávaly na zarážkách se sem musely někudy dostat.Jejich úvahy přerušil jakýsi vzdálený rachot.V dáli se objevilo malinké světélko.Přitiskli se ke stěně a z pouzder vytáhli pistole.Světélko se blížilo.Už mohli rozeznat důlní vozík s hořícím kahanem,za kterým se tlačilo několik temných postav s puškami.Jeden Němec vystřelil.Odpověděl mu bolestný výkřik a ohlušující dávka ze samopalu.Nezasáhla ho.V záblesku  výstřelu si všiml temného výklenku ve stěně.Skočil do něj následován svým druhem.Nebyl to výklenek,ale odbočka chodby.Koleje tudy nevedly.Dali se do běhu a modlili se,aby nespadli do nějaké díry.Když se za nimi ozval dusot mnoha párů nohou,ten zadní se otočil a hodil granát.Ve tmě však špatně odhadl směr a granát narazil do stěny.Neměl už čas zalehnout.Strašná síla výbuchu ho odhodila stranou,jako pytel zkrvavených hadrů.Jeho druhovi v předu zalehlo v uších.Nemohl proto slyšet temné zadunění,které se ozvalo po výbuchu.Ucítil jen,jak se zachvěla země a na hlavu se mu zřítila padající dřevěná výztuž.

Když se probral bylo ticho a tma.Syrové vlhko a chlad ze země.Špatně se dýchalo.Namáhavě se postavil,zatočila se mu přitom hlava.Chvilku šmátral po kapsách a potom rozškrtnul svoji poslední sirku.Nedaleko ležela mrtvola jeho druha,zasypaná kládami a kamením.

Za ním se tyčil mohutný zával z obrovských kamenných bloků.Sirka dohořela a spálila mu prsty.Otočil se,nahmatal rukou stěnu a dal se na další klopýtavou cestu.Nedošel daleko.Chodba byla slepá.Vyčerpaně se posadil na zem.Německo prohrálo válku,jeho kamarádi padli a on sám je zaživa pohřben v téhle prokleté podzemní noře.V pistoli mu zbyl poslední náboj.Nevěděl,že jeho jméno nezemře s ním.

Jmenoval se Hans Hagen.