Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Hora Radhošť + pověsti

 

Letecký pohled na vrchol Radhoště

 

Radhošť bývá tradičně spojován s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody Radegasta Podle legendy nechali jeho modlu na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu v šedesátých letech 9. století údajně na Radhošť zavítali. Vyprávění o Radegastovi má spojitost s  radhošťským podzemím.Říká se, že jeho modla byla uložena v podzemním chrámu.

Tato na první pohled pohádková fantazie obsa-huje racionální jádro. Horský masív Radhoště je protkán pseudokrasovými pískovcovými jeskyněmi, dlouhými až několik stovek metrů. Podle jedné z pověstí bývaly ještě na počátku století tak prostorné, že jimi mohl z Pusteven až na Radhošť projet vůz tažený koňmi.

Z toho, co víme o Radhošti z období před rokem 1735, lze usuzovat, že místní lidé nebyli žádní puritáni. Minimálně jednou ročně, v období letního slunovratu, vrchol hory ožíval nespoutanou zábavou. Od šedesátých let minulého století se počátkem července na Radhošti konají cyrilometodějské poutě, kterých se účastní i několik tisíc lidí.

Radhošť svým tajemným kouzlem přitahoval múzy. Radhošťskou minulost opěvoval ve svých verších František Palacký, Jan Kollár i František Táborský. Vděčným námětem se hora stala pro výtvarníky Bohumíra Jaroňka a Jana Kobzáně. Osobně horu navštívili také básníci Svatopluk Čech, Petr Bezruč, Otakar Březina nebo Jaroslav Seifert. V roce 1931 se podařilo na Radhošti instalovat sochařské práce Čechoameričana Albína Poláška: u kaple bronzové sousoší Cyrila a Metoděje a nedaleko Pusteven Radegastovu socha. Ta byla úmyslně obrácena zády k příchozím, zatímco cyrilometodějské sousoší stojí čelem, aby návštěvníky radhošťského vrcholu vítalo.

                                                                zdroj:http://www.pustevny.cz/default.htm

 

 

  
     První zmínky o používání radhošťských jeskyní člověkem jsou z 15. století. Později se k nim přidružily početné pověsti o pokladech pohanů, o ukryté bájné soše Radegasta, o pokladech zbojníků a konečně i popisující výpravy do podzemí při hledání těchto pokladů.
     Zlatá Radegastova socha má být údajně ukryta v jeskyni "Volařce", kam ji odnesli pohanští kněží, aby neupadl do rukou křesťanů. Sochu Radegastovu, která dnes stojí na Pustevnách, vytvořil v roce 1931 frenštátský rodák, Čechoameričan Albín Polášek.

     Z roku 1830 se dochoval rukopis Jana Šebesty, psaný švabachem na ručním papíře, který popisuje příhody o dobývání pokladu v hoře Radhošti. Je psán lašštinou a začíná takto: "Jdi od Frinštátu na ten virch kery se Okruhlo nazyva od Pusteven k tej Pustevni. Od Pustevně di k polednem okolo štyroch set krokův cesty. Tam přijděš k jednej ďůře neb vchodu do tej skály, ďůra jest mezi velkými kaměňami a peci podobná jest."Dále bylo třeba vlézt do země a putovat podzemní chodbou, až se rozšířila. Když se přišlo mezi dva veliké kameny, které prý byly hladké a podobné tvarem písmeni O, na levé straně byla vyryta znamení. Člověk musel vlézt mezi tyto kamenné desky a po několika sázích cesty našel "ďůru" v podlaze, do které bylo třeba se spustit. Znamením byly zvláštní "dubové huby", které rostly na stěně.
Následoval přechod přes sklaní rozsedlinu, kde v podzemí tekla voda a byla zde položena dřevěná lávka. Do žádné ďůry se uže nesmělo nahlížet, jen bylo třeba jít rovně a hlídat znamení napravo a nalevo. Pak už se došlo k jedněm dveřím a nad nimi byl klíč k uzamčené komoře. Po odemknutí se otevřela místnost se čtyřmi sloupy a dokola byla hojnost zlata.

Podobně v roce 1913 uveřejnil J.R.Vitásek popis výpravy, které se zúčastnil v roce 1848 jeho otec, hajný z Trojanovic. Tři hledači pokladů se vydali do podzemí vybavení provazem ve dvou klubkách, třemi funty litých "svěc" a za dva rýnské měli "šajnu". Ďůry jim pomohl najít ogar od Valchařů. Dostali se až do velké síně v podzemí. Nějaký Šaron měl s sebou tlustou knihu s popisem cesty. Bohužel přes hučící podzemní bystřinu se dále nedostali. Buk silný jako mužské stehno byl položen z jedné strany na druhý břeh, ale když na něj šlápli, praskal, byl notně zeslaben hnilobou. Tak se museli s nepořízenou vrátit.

  Ve skutečnosti v oblasti hřebenu Radhoště a Pusteven jsou na jižních a jihovýchodních svazích v několika místech terénní deprese, které na povrch vystupují jako pískovcové skalky, místy jsou mísovité propadliny jako preudozávrty. Asi 250 metrů od rozhledny Cyrilka těsně pod cestou je vstup do rozsáhlého jeskynního systému, podle posledních zjištění dlouhého 370 metrů. Největší dutina má rozměry 6x3 metry, velká část chodeb je labyrintově uspořádána. Jeskyně Volařka při turistické cestě do Rožnova začíná 3,5 metru dlouhým svislým sestupem a končí krátkými několikametrovými chodbami v neprůchodných komínech a zásypech. Poměrně malé jeskyně Černá hora, na Záryjích, Biskupovka I., II., Raichova díra, V kapradí a Šampiónka se v pověstech vůbec neuplatnily.

Radhošť byl dříve znám též jako proslulé místo sabatů čarodějnic. Slétaly se sem na Skalíkovu louku a o filipojakubské noci prováděly svoje pekelné reje. Troje podzemní chodby, zvané též "ďůry", údajně vycházejí z Radhoště k Velehradu, k Jablunkovu a Turci.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)

Pověsti z Radhoště


Ve vesnici Dolní Bečvě u paty travnatého Radhoště žil za starodávna Hansa, člověk chudobný, který ze skrovného výdělku živil mimo čtyři vlastní děti ještě desetiletého synáčka po svém nebožtíku bratrovi. Žili ve veliké nouzi a bídě, a tak Hansa, aby měl více pro vlastní děti, ubíral na stravě svému synovci. Hoch přesto měl svého strýce rád a ochotně vykonával všechny práce ve stavení i na poli, které mu nakázal.
     Jednou v zemi nastal veliký hlad, na poli se nic neurodilo a Hansa se svými dětmi vstával od stolu nenasycen a tu započal ubohého Michálka považovat za jedlíka zbytečného, vyžíravého, který je na škodu hospodářství. Pod záminkou, že se z nouze dal na hledání pokladu, zavedl jej s sebou do jeskyní v Radhošti. V mnohonásobném klikatém bludišti uvnitř hory chlapec na něj čekal a netušil, jaký ukrutný konec života mu strýc uchystal. Michálek zůstal ve tmě sám, bez louče, pod chatrnými žebříky a nadarmo se pokoušel vyjít z podzemí. Naříkal v hlubokých rozsedlinách, lezl po čtyřech a hmatal ve tmě před sebou. Najednou mu noha uklouzla a padal do hlubiny, chytal se všeho, až se zastavil na nějaké stěně o výčnělky a dva z nich ulomil. Opatrně vylezl a špice, které stále držel v ruce, vstrčil do tlumoku. Nenašel cestu přes hučící podzemní řeku, srdnatě do ní skočil a přeplaval na druhou stranu. Po delším čase konečně našel cestu ven na světlo boží.
     Michálek bloudil krajem od jedné vesnice ke druhé a nikde nechtěli otrhaného chlapce přijmout, až zabloudil do jednoho hradu, kde přebýval neženatý a přívětivý hradní pán. Michálek vyžebral od kuchaře kousek chleba a seděl na velikém kameni na dvoře a z mošny vytáhl velký zavírák, kterým si ukrajoval sousta. Při tom mu vypadly na zem ty dvě špice, které předtím ulomil v Radhošti. Hradní pán jej pozoroval a zpozorněl, když se špice zlatě zaleskly. Nechal si hocha zavolat a ten mu povyprávěl celý svůj příběh a také, jak nabyl ty špice, které byly z ryzího zlata. Pán si jej nechal na hradě a nechal jej vycvičit ve všech rytířských dovednostech, a nemaje žádné svoje dítě, začal jej za vlastního považovat. Po smrti svého pěstouna se Michal stal dědicem jeho majetku a velmi zámožným člověkem.
     Jedenkráte stál u okna na náhradí a díval se do nádvoří. Tu uzřel starého nemocného člověka, jen zčásti zahaleného do roztrhaných hadrů, jak žebrá na mostě před hradem. Nechal jej přivést do hradu a poznal strýce Hansu. Chudák mu děkoval za milosrdenství a vyprávěl, jak přišel do dluhů, chalupu musel prodat a žil bídně v chlévě u svého kmotra, než ho vyhnali z domu. Tři děti mu zemřely na neštovice a ze čtvrtého se stal lump a vyvrhel. Michal mu podal nůž zavírák, aby si mohl k polévce přikrojit chleba. Tu strýc Hansa poznal svého nevlastního synka a děkoval Bohu za to, že mu nedal zhynout v Radhošti, kam ho před lety proradně zavedl.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)

Čertův mlýn v Radhošti
     V příjemném údolíčku, chráněn před nápory vichru, stával pod horou Radhošť věkovitý mlýn. Již dávno odešel ze mlýna poslední mlynář s celou čeládkou, nikdo nevěděl, kam šli a jestli náhodou nepropadli pod zem. Proto se mezi místními začalo říkat nejinak než "Čertův mlýn". Každý křesťan se mlýnu raději vyhnul, aby jej náhodou čert nerozemlel na prášek nebo na otruby. Tak to šlo po mnohé věky, čert zůstával samojediným vlastníkem mlýna.Konečně za časů třicetileté války doputoval do těchto krajů vysloužilý voják, kterému v bojím proti Bethelenu Gáborovi sedmihradské dělo roztřískalo levou nohu a ranhojič mu ji odejmul až do půli stehna. Belhal se o dřevěné berli a smál se rychtáři a místním lidem, když ho varovali před "Čertovým mlýnem". Protože stejně neměl, kam by hlavu složil, na noc se vybral do strašidelného mlýna. U půlnoci něco slabounce zaklepalo na dveře, za kterými voják nocoval. Neznámého pozval dále. Do světnice vstoupil malý, ani ne čtyři střevíce vysoký prapodivný mužíček a způsobně se uklonil. Oděn byl do španělských šatů, přes záda měl přehozen červený plášť a na kudrnaté hlavě měl široký černý klobouk. Radoval se, že po třech stech letech dostal vzácnou návštěvu.
 Voják se však nenechal svést na scestí čertovými sliby a ani na jeho vyhrůžky nedbal, ze mlýna nemínil nikam odejít. Hodil po čertovi lýčený provaz a udeřil satanášem o zem. Srazil jej na zem a sedl si mu na záda. Dal čertovi na vybranou, buďto mu bude do smrti zadarmo sloužit, a nebo se ze mlýna poklidí. Čert se vzpouzel, a tak jej voják chytil do paží jak do kleští, stáhl mu španělské kalhoty a posadil jej zadní částí těla na prudce se otáčející mlýnský kámen. A pak už jej mlel a mlel, nedbaje na strašlivý křik a rachot. Mocnosti pekelné zostuzenému čertovi nepřišly na pomoc, a tak satanáš musel slíbit, že se na světě už nikdy neobjeví. V pekle sklidil velikou ostudu a Lucifer ho vykázal z pekla ven před bránu, kde musí pro výstrahu ostatním čertům sedět na zbytku zpola umletého pozadí. Vysloužilý voják dostal darem od vrchnosti onen "Čertův mlýn" a žil zde ještě dlouhá léta, než odešel z tohoto světa.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)
Černokněžníci v Radhošti

Černokněžníci v Radhošti
     Přicházívali tři mužové v černém oděvu každoročně po dvacet let letním časem na Radhošť. Pokaždé se zastavili u pastýřů na salaši a byli bačou uctěni ovčím sýrem a žinčicí. V posledním dvacátém roce řekli černí muži bačovi: "Pokaždé nás obsluhujete žinčicí a sýrem, co máte, to nám dáváte bez náhrady. My se vám chceme naposledy za tu vaši lásku odměniti. Pojďte tedy s námi a vezměte s sebou měch". Sňali ze stěny lýčenou kabelu a tu bačovi zavěsili na krk a šli na vrchol Radhoště. Přišli k místu, kde se vchází do hory, a nakázali mu, aby v podzemí ani slůvkem nepromluvil. Pak šli dlouhou chodbou až do jakési osvětlené jeskyně na způsob místnosti. Tam poklekli a dlouze se modlili. Ve stěně se ukázaly dveře. Jeden z mužů sáhl nad ně a vytáhl klíč, kterým dveře otevřeli. Ocitli se na zeleném prostranství a po lávce přešli přes hluboký potok. Bača se bál, na ksaždé straně lávky ležel strašlivý drak, ale oni ho vzali mezi sebe a šťastně došli ke skále, ve které byly další dveře. Tam byli ve veliké světnici a odevšad visely z "lištěn jakési cacky" na způsob hroznu a oni je brali a dávali sobě do kabel. Jen bača se k ničemu neměl, tak mu jeho lýčenou kabelu naplnili.

 Když vyšli z Radhoště ven, ukázali mu, že má kabelu plnou zlata a stříbra. Bača je ještě jednou naposledy pohostil a podle jejich prosby je znovu doprovodil na vrchol Radhoště. Tam mu řekli, že jsou černokněžníci z Paříže ze země francouzské. Každý z nich svlékl plášť, rozprostřel jej po zemi a usedl na něj. Pak vzlétli a odletěli do dáli. Bača si koupil velký statek, a protože se netajil, jak k bohatství přišel, každému to vyprávěl. Tak se našli tři odvážlivci, kteří šli na Radhošť a našli tam chodbu vedoucí do podzemí. Pronikli až do veliké místnosti a tam viděli tři kádě plné různých peněz a velmi se radovali. Vtom z jedné kádě vyletěl kohout a křídly jim lampy zhasil. Hledači pokladů se ocitli ve tmě. Jaké bylo jejich štěstí, že venku nechali ještě čtvrtého, který držel rozvinutý provázek, díky kterému se dostali z jeskyně ven. Pak se ještě jednou do jeskyní vrátili s novou lampou, ale kohout jim zase světli zhasil, Hledači dostali strach a už nikdy v Radhošti poklady nehledali.
(podle knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska Jiřiny a Jaromíra Poláškových)