Vůně jehličí

Stránky jsou tvořeny v prohlížeči IE v rozlišení 1280 x 960 Poslední aktualizace 16.září 2009

Vaťák a hřeben

Vaťák a hřeben
Tohle je pro mě typický, zhodnotili kluci. Když v pracovní sobotu chrápeme za humnama, táhnem s sebou hrdě osadní vlajku. Ale když jedeme přes půl republiky na potlach, kdo nechá vlajku doma? Šerif, naše slunéčko jasné! Už to vypadalo hrozivě, ale pak amplión vychrchlal, že náš expres má půl hodiny sekeru. Osada se na mě mlčky podívala. Tak jsem shodil bágl a žracák a vyrazil.
To zpoždění muselo bejt aspoň o pět minut dohnaný, protože jsem naklusal na perón, když už všechny dveře byly zabouchnutý, taktak jsem stačil naskočit do posledních. Sotva jsme se vykodrcali, vyrazila mi na čele jinovatka. Došlo mi totiž, že ty blázni možná stojí na nádraží a věrně očekávají svýho šerifa, statečnýho zachránce osadní vlajky. Tak se probíjím vagónama a modlím se, abych našel kluky dřív, než průvodčí najde mě. Můj lístek má pochopitelně Regy, osadní zmocněnec pro styk se železným ořem. Leda tu vlajku, co mám za košilí, bych moh nabídnout k procviknutí. Ale vona je kožená.
No to sem moh čekat. V půlce vlaku je průchod zamčenej.
Sedí tam na chodbičce kluk v kostkovaný košili - a hele, pod zadkem má ruličku celty.
„Ahoj,“ povídám, „hele, nevšim sis náhodou, jestli v Táboře nenastupovali ňáký vandráci?“
Prohlíd si mě a uznal za hodna odpovědi. „Všim. Nenastupovali. Akorát pár tůristů.“
No nazdar. Další vlak jede až k půlnoci, takže to znamená eště ke všemu prodrkotat noc někde na nádraží, protože cestu zná jenom Pižla. Na srpen je teda dost zima. A vaťák plus čistý svědomí není zas tak kór výhřevná kombinace.
Odevzdanej do spárů osudu sem se posadil a opřel záda vo umyvárku. Z nedostatku jinýho záchytnýho bodu sem pověsil voči na svýho společníka. Měl ohromný bílý sombrero, úplně čistý, což tvořilo příjemnej kontrast k rozpadávajícím se počmáranejm džínám. Na krku puntíkatej šátek a cípy stažený vrškem z krabičky od sirek. Tohle důmyslný zařízení doplňovala ještě zasunutá vidlička, taková ta hliníková s vyraženou dírkou, jak bejvaj v nádražních hospodách. Čněla zubama vzhůru a já se nemoh zbavit představy, jak si ji zapíchne co chvíli do krku. Bylo to zřejmě výstražný opatření, aby snad nesklonil hlavu pod jhem přezírání ze strany civilního obyvatelstva. Zeptal jsem se, na co to má.
„To tak nosej vandráci,“ zněla vyčerpávající odpověď.
„A jo,“ povídám a chvilku přemejšlím. „A co eště nosej vandráci?“
„Nic zbytečnýho,“ poučuje mě. „Svetr je pro masňáky. Spacák nosej tůristi!“
Svitla mě naděje. „Jako ty, co nastupovali v Táboře?“ ptám se opatrně.
„Jo,“ přikejvlo bílý sombrero. „Ty teda vypadali! Jeden měl takovej příšernej červenej ranec…“ Jo, to by moh bejt Samův pověstnej Červánek. „Vostatní teda měli uzdy, ale určitě v nich měli spacáky!“ dodal kluk, vytáh startku a zapálil si. Mimoděk sem zašmátral v kapse, ale nebylo tam nic než hřeben, kterej mi cestou na nádraží vypad ze žracáku.
„A s čím teda podle tebe jezděj vandráci?“ ptám se, abych zaplašil chuť na cigaretu.
„Správnej vandrák jezdí jenom s celtou a nožem,“ hlásá nesmlouvavě můj spolujezdec a nonšalantně ťukne na dýku bez pochvy, čouhající mu z kanady.
„Fakt? A s čím jezdíš v zimě?“
„V zimě nejezdím,“ odpovídá rezolutně, jako by mým dotazem měl bejt uvedenej v pokušení. „Pf, tak takhle bych v životě nejel,“ povídám opovržlivě a než se vzor správnýho vandráka stačí zatvářit povzneseně, pokračuju: „S celtou a nožem! A kredenc s sebou nebereš, náhodou?“ Chlapec zamžiká, napadenej zákeřně zezadu. „To my, vandráci z Tábora, jezdíme akorát s vaťákem a hřebenem,“ povytáhnu doličnej předmět ležérně z kapsy.
„A v zimě s provázkem,“ plácnu eště a natáhnu ruku s nesmlouvavým gestem. Poslušně mi podá cigaretu. „A na co ten provázek?“ vydechne s neskrejvaným obdivem.
„Na spaní, né,“ ucedím a nechápavýmu pohledu objasňuju: „Zatlučeš si do země kůl a přivážeš se k němu. Spíš za chůze, to je přeci jasný. A protože seš přivázanej provázkem, tak nezabloudíš!“
Vstávám, přijíždíme do Olbramovic. Budu muset přeběhnout do první půlky vlaku za klukama. „Ty vystupuješ?“ ptá se hoch trochu zklamaně. „Ne,“ utrousím a šahám po klice, „jedu dál na střeše.“
„Du s tebou,“ vydechne přiškrceným hlasem. Fakt by byl schopnej vlízt na střechu, jen aby se přede mnou neshodil.
„Dej si pohov, mladej,“ uklidňuju ho. „Tohle není pro zhejčkaný prince s celtou a nožem. Jak chceš projet tunelem, když máš bágl? Pořiď si vaťák a hřeben, jo a provázek, a můžem se spolu bavit. Ahoj.“
Z třetího vagónu na mě mává Slim.
 
Iva Synáková – Tapi